Iljušin - Il-18
5/2010

Bratři Kokkinakiové, Iljušinovi zkušební piloti, provedli první let s prototypem letadla Iljušin Il-18 "Moskva" 4. července 1957. Iljušin navázal na svou konstrukci s pístovými motory z r. 1947. Použil však nové křídlo a motory.
Krátce poté bylo letadlo představeno veřejnosti v r. 1957 na letišti Vnukovo. Testování prototypů probíhalo na třech strojích najednou, aby se celý proces co nejvíce urychlil. Během testovacích letů byly provedeny některé zajímavé přelety, např. let dlouhý 9.000 kilometrů z Moskvy do Petropavlovsku na Kamčatce s mezipřistáním v Irkutsku. V letech 1958 až 1960 bylo na Il-18 dosaženo řady mezinárodních rekordů, rychlostních i výškových (internetové stránky OKB Iljušina uvádí 25 rekordů), většina z nich však byla brzy překonána větším turbovrtulovým letadlem Tu-114. Na světové výstavě v Bruselu obdržel Il-18 cenu Grand Prix.

Prototypové stroje  Il-18 měly kapacitu 75 míst ve dvou oddělených kabinách po 10 a 65 sedadlech. Pohon zajišťovala čtveřice motorů Kuzněcov NK-4.  
Do běžného provozu bylo letadlo Iljušin Il-18 (verze A) nasazeno poprvé 20. dubna 1959 na tratích Moskva-Adler-Alma Ata a Moskva-Soči. Síť destinací se začala brzy rozšiřovat, v roce 1961 již letadla Il-18 spojovala 28 sovětských měst, v roce 1964 již 49 a na začátku sedmdesátých let celkem 86. Na mezinárodní linky se stroj dostal v říjnu 1959, kdy doplnil Tu-104 na lince Moskva-Londýn.
Iljušin Il-18 byl dodán kromě Aeroflotu i jiným leteckým společnostem, zejména ze států bývalého socialistického bloku. OKB Iljušina udává, že celkem bylo do 17 států  prodáno 125 letounů. Od dubna 1979 má Il-18 na letišti Šeremetěvo svůj památník.

Úpravami Il-18 vznikla verze Il-18V, která byla nejpočetnější modifikací. Na prvních kusech se ještě střídaly motory NK-4 s motory Ivčenko AI-20K, ale později už zvítězily motory AI.
Pro vnitrostátní dopravu vznikla verze Il-18E s motory AI-20M a možností sezónní úpravy kabiny (počet sedadel v létě dosahoval až 122)
Pro dálkové linky byl navržen Il-18D (r. 1965). Obvykle byl pro 65 cestujících a měl vestavěny přídavné nádrže. 
Uváděny jsou i další verze:
IL-18S (1959) 75 míst
IL-18B (1961) 84 míst
IL-18C 90 - 100 míst
IL-18I 122 míst
IL-18T nákladní

Il-18 u ČSA:

První Il-18 se ve flotile ČSA objevily již na začátku šedesátých let. Jednalo se o Il-18B s kabinou pro 84 cestujících, později upravenou pro 105 osob.

OK-NAA - IL-18 B "Ostrava" později "Piešťany" - u ČSA v provozu od 8.1.1960 do 28.2.1979, nyní v leteckém muzeu ve Kbelích
OK-NAB -IL-18 B "Košice" - u ČSA v provozu od 8.1.1960 do 28.7.1976, zničen při havárii v Bratislavě, letoun minul dráhu a spadl do jezera, 76 lidí zahynulo
OK-OAC - IL-18 V "Sliač" - u ČSA v provozu od 31.5.1960 do 30.5.1980
OK-OAD - IL-18 V - u ČSA v provozu od 31.5.1960 do 28.3.1961 - zničen při havárii v Norimberku
OK-PAE - IL-18 V "Karlovy Vary" - u ČSA v provozu od 22.4.1961 do 18.5.1980, od 17.3.1982 u autokempu na přehradě Seč u Chrudimi, od 12/2003 Zruč u Plzně
OK-PAF - IL-18 V - u ČSA v provozu od 22.4.1961 do 11.7.1962 - zničen při havárii u Casablanky
OK-PAG - IL-18 V "Vysoké Tatry" - u ČSA v provozu od 4.1.1962 do 21.2.1980, od 25.5.1982 umístěn ve Slušovicích
OK-PAH - IL-18 V "Mariánské Lázně" - u ČSA v provozu od 4.1.1962 do 31.10.1979
OK-WAI - IL-18 D - u ČSA v provozu od 19.5.1967 do 5.9.1967 - zničen při havárii v Ganderu
OK-WAJ - IL-18 D "Poděbrady" -  u ČSA v provozu od 21.7.1967 do 25.10.1984, od 17.9.1986 u Bakova nad Jizerou jako restaurace
OK-VAF - IL-18 D (původně Il-18V OK-BYZ) -  u ČSA v provozu od 31.12.1977 do 19.1.1990, 23.1.1990 přeletěl do Norimberku, v muzeu Auto und Technik Sinsheim
OK-PAI - IL-18 E (původně OK-BYP) - u ČSA v provozu od 21.1.1977 do 15.12.1989

Na čs. známce L77 je Il-18 s označením OK-506. Známka byla zřejmě navržena podle fotografie letadla, které ještě nebylo řádně imatrikulováno a mělo číselné označení.